Vlci

Vlk obecný Vlk obecný

 

Vědecká klasifikace:

Říše: živočichové (Animalia)

Kmen: strunatci (Chordata)

Podkmen: obratlovci (Vertebrata)

Třída: savci (Mammalia)

Řád: šelmy (Carnivora)

Čeleď: psovití (Canidae)

Rod: vlk (Canis)

Binomické jméno Canis lupus

 

Vzhled

  • Hmotnost: 16–80 kg. Průměrná hmotnost severních vlků se pohybuje mezi 35-40 kg, jedinci nad 54 kg jsou neobvyklí. Potvrzená rekordní hmotnost severoamerického vlka je 80 kg, euroasijského 86 kg. Nepotvrzený rekordní jedinec vážil údajně 103 kg. Jižní poddruhy váží méně, většinou okolo 30 kg. Indičtí vlci dosahují hmotnosti v průměru jen okolo 25 kg, severoafričtí a arabští pod 20 kg.
  • Délka těla: 100-170 cm, ocasu: 35-50 cm.
  • Výška v kohoutku: 65–115 cm.
  • Rychlost běhu: 45-58 km/h. Jiné zdroje uvádějí maximální rychlost až 64 km/h.

Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci v zásadě splňují Bergmannovo pravidlo, čili vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu. 

Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.

Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

 
Vlci iberští

Vlčí srst

Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.

Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody.

Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.

Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.

U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.

Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

Změna barvy

Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.

 
Vlk arabský, jeden z jižních poddruhů vlka obecného

Rozšíření

Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře.

V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben.

Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.

Stavy ve světě

V současné době žije na světě přibližně 200 000 vlků.

Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace. V Rusku vlci nejsou chráněni, ale jejich stavy se podle odhadů nezmenšují a žije zde v současnosti okolo 30 000 vlků. V Kazachstánu je jich přibližně stejně, v Mongolsku mezi 10 000 a 20 000. Středoasijské republiky Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán poskytují životní prostor pro asi 10 000 vlků. Čína má populaci více než 12 000 jedinců. V Indii jsou chráněni, ale v současnosti zde žije jen asi 1 000 kusů.

V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech (Yellowstonský národní park). Odhaduje se, že jde nejméně o 60 000 jedinců (minimálně 52 000 v Kanadě okolo 9 000 v USA).

Velmi malá populace vlků (řádově několik set jedinců) žije v Etiopii, Egyptě a Libyi.

 
Původní areál rozšíření hlavních poddruhů vlka obecného

Stavy v Evropě

V západní Evropě vlk prakticky nežije. V Anglii vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.

Větší populace přežívají ve Skandinávii (ve Švédsku žije 210 kusů, jsou i v Norsku a Finsku), jižní Evropě (Španělsku, Itálii, Řecku), Polsku, Slovensku.

V Německu byl poslední vlk zastřelen v roce 1904, od konce 20. století se tam však znovu objevují vlci z Polska - usadili se v saské Horní Lužici a začali se rozmnožovat. V roce 2012 žilo v částečně nepoužívaném vojenském prostoru u Rietschenu v devíti nebo deseti smečkách kolem 80 jedinců.

Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytláctví a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá. Poměrně velkou populaci má Ukrajina a Bělorusko - dohromady asi 4 000 kusů - a to i přesto, že se v Bělorusku za mrtvého vlka platí poměrně vysoká částka. Vlkům se zde obzvláště daří v neosídlené zamořené zóně v okolí Černobylu. V Rumunsku žije asi 2 500 jedinců a jsou zde chráněni.

Současný areál rozšíření žijících poddruhů vlka obecného

Stavy na Slovensku

Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, zejména okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a v Nízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR. Až do roku 1975, kdy se jeho stavy snížily až na 40 kusů, byl vlk považován za škodnou a za jeho ulovení byly dokonce vypláceny státní odměny. Od roku 1975 byl vlk hájen vždy půl roku, od roku 1994 do roku 2006, byl hájen celoročně. Od roku 2006 je chráněn celoročně s výjimkou zimy, kdy je ovšem, každoročně, značná část populace ulovena. Počet vlků na Slovensku se v současnosti odhaduje na minimálně 150 (ale "myslivecké" zdroje udávají až 10 x tolik!) kusů.

Stavy v Česku

Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni (poslední vlk na Šumavě zastřelen 2. prosince 1874, posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež. Na místě se nachází pamětní kámen - N49°31'36.46" E18°49'06.18"). První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Odhaduje se že k roku 2000 bylo v Beskydech a okolí 15-18 jedinců, do roku 2010 se však počet snížil na 10 jedinců. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách a Jeseníkách, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.

Vlčí a rysí hlídky

Vlčí a rysí hlídky jsou proškolení dobrovolníci nad 15 let, kteří při svém pohybu v terénu beskydských a šumavských hor nejen snižují riziko pytláctví velkých šelem, ale především výskyt a pohyb velkých šelem monitorují. Nalezené stopy měří, fotograficky dokumentují, případně pořizují sádrové odlitky a sbírají trus nebo srst šelem na genetické a potravní analýzy.

 
Vlci brání svou kořist

Sociální chování

Vlci jsou sociální zvířata žijící většinou v dobře organizovaných smečkách. Klasickou vlčí smečku tvoří vedoucí "alfa" pár, který se obvykle sdružuje na celý život, a jeho potomci, jež zaujímají "beta" až "omega" status. Skupina může být doplněna i o nepříbuzné jedince. Velikost smeček závisí na tom, zda je dostatek potravy. Může mít i více než 20 členů (rekord je téměř 50). Obvyklý počet je nicméně 5-11 jedinců. Například známá Lobova smečka měla 6 zvířat. Vlci však můžou žít jen v párech či osaměle. Vlci severu tvoří kompaktnější smečky, jižněji se vyskytující vlci mají větší tendenci žít ve volněji organizovaných smečkách, v páru či osaměle. Vlčí smečky nejsou tak dobře stmelené jako smečky psů hyenovitých nebo hyen skvrnitých. Smečka je dynamickým útvarem, kde se postavení jednotlivých členů v hierarchii může obměňovat. Mladí vlci opouštějí smečku mezi 1-3 roky života, i když jsou případy, že i 5 let staří vlci zůstávali u svých rodičů. Hledají si partnery a pokouší se založit smečku vlastní.

 
Kojící vlčice u doupěte

Rozmnožování

Vlci jsou převážně monogamní a jednotlivé páry spolu zůstávají až do smrti jednoho z partnerů. Poté si hledají jiného. V zajetí nebo v oblastech s vyšší hustotou populace se může vyskytnout polygamie. Samice zabřezávají ve volné přírodě obvykle po dosažení věku dvou let, v zajetí to může být podstatně méně. Mají pak jeden vrh do roka. Na rozdíl od kojotů jsou produktivní až do smrti.

Doba pářeníprobíhá typicky koncem zimy. V té době dochází obvykle k dočasnému rozpuštění smečky. V období březosti, které trvá 62-75 dní, se samice většinou zdržují v okolí doupěte. Vrhají nejčastěji 5-6 vlčat. Mláďata se rodí hluchá a slepá, váží 0,3-0,5 kg a smysly získávají po 9-12 dnech. Po třech týdnech poprvé opouštějí doupata. Samice do té doby zůstávají u nich a o přísun potravy se jim starají samci. Po 1,5 měsíci už jsou vlčata dostatečně rychlá a obratná, aby dokázala uniknout například před člověkem.

Útok vlků na bizona

Potrava

Vlci jsou predátoři. Protože loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona nebo pižmoně. V případě, že není k dispozici dostatek velkých býložravců nebo vlci nemají smečku, je jejich potrava jiná. Loví srny, prasata, králíky, zajíce, sviště, bobry, nepohrdnou ani menšími hlodavci, rybami či rozličnými plazy. Na některých místech se zaměřují na vodní ptactvo a jeho vejce. Zabíjejí i konkurenční menší predátory - lišky, kuny, lasičky, jezevce, divoké psy. Je-li nouze nepohrdnou ani hmyzem a mršinami. Občas doplní svou stravu i ovocem například hroznovým vínem. V jídle jsou velmi přizpůsobiví a v lovu vynalézaví. Pokud mají šanci, tak zabíjejí i lidmi chovaný dobytek. To je jeden z důvodů, proč jsou tradičně obávaní a po staletí byli nenávidění.

Vlk může najednou sníst zřejmě až 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 1,5-2 kg masa. Když je potřeba, vydrží dlouho hladovět. Nemusí žrát klidně dva týdny, aniž by je to nějak oslabilo a omezilo jejich aktivitu.

Konkurenti a nepřátelé

Vlci dominují nad ostatními psovitými šelmami, kdekoli se vyskytují. Snaží se je likvidovat jako konkurenci, ale málokdy je následně požírají jako potravu. Vlci pronásledují lišky (ty jediné občas i žerou), šakaly, kojoty a psíky mývalovité. V Asii se občas střetávají s dhouly - ryšavými psy.

Kočkovité šelmy jsou dalšími konkurenty s nimiž se vlci snaží vypořádat. Pokud mají tu možnost, zabíjejí rysy a různé druhy divokých koček. Puma je pro vlky poměrně nebezpečná. Samotný vlk před ní obvykle uteče, ale několik vlků je schopných jí přinejmenším odehnat od kořisti. Podobně je na tom vlk při setkání s levhartem či hyenou.

Medvědi a vlci si navzájem zabíjejí mláďata, pokud k tomu mají příležitost (matky svá mláďata samozřejmě tvrdě brání). Obě šelmy spolu často bojují a střety mohou trvat i několik hodin. Velcí hnědí medvědi dokáží od kořisti vlky odehnat, nicméně opět záleží na početnosti a bojovnosti smečky.[4] Větší smečka je schopná medvěda zahnat.

Kromě lidí jsou jedinými skutečnými nepřáteli a příležitostnými predátory vlků tygři. Na ruském dálném východě jsou zdokumentovány případy vzájemné konkurence a občasného zabití vlků tygry ussurijskými. Tygři obvykle zabité vlky nejedí. Je pravděpodobné, že vzácně zabije vlka i tygr bengálský.

Vlci a lidé

 
Svazování Fenrira

Vlci v kultuře

Vlci mají prominentní postavení v mytologii, folkloru a obecně v lidské kultuře. V severské a japonské mytologii byli portrétováni jako bytosti s božskými vlastnostmi. V Japonsku rolníci uctívali vlky ve svatyních, nechávali obětiny u vlčích doupat a žádali je, aby ochránili jejich úrodu před jeleny a divokými prasaty. Vlk Fenrir byl podle severské mytologie synem boha Lokiho. V některých kulturách hrají vlci důležitou roli v mýtech stvoření. V římské mytologii odkojí kapitolská vlčice budoucí zakladatele města Říma Romula a Rema. V turecké, mongolské a ainuské mytologii jsou vlci považováni za předky jejich rasy. Tanainaové (Dena'inaové), Indiáni z Aljašky, věří, že vlci byli dříve lidé a považují je za své bratry. Podle mýtu stvoření kmene Póný se vlk stal první bytostí, která zakusila smrt. Některá eurasijská etnika spojovala vlky se Sluncem. Staří Řekové a později Římané připisovali slunečnímu bohu Apollónovi vlky jako jeden z jeho atributů. V severské mytologii pronásleduje vlk Skoll zapadající Slunce, jeho bratr Hati Měsíc. Vlci jsou dáváni do souvislosti s čarodějnictvím jak v evropských tak indiánských kulturách. V zoroastrické filozofii mají vlci podobu zlých a krutých bytostí. V Bibli se vlk objevuje celkem třináctkrát jako symbol chamtivosti a ničitelství.

Vlci se objevují v obrovském množství povídek, románů, filmů, divadelních her a písní. Například v díle britského spisovatele Rudyarda Kiplinga Knihy džunglí hraje vlčí smečka vedená samcem Akélou zásadní úlohu při výchově lidského chlapce Mauglího, jehož zachrání před tygrem Šer Chánem.

V pohádkách a lidových zkazkách hrají vlci nezastupitelnou, převážně zápornou roli. Známá je jejich úloha v Červené karkulce a zkazce O neposlušných kůzlátkách. Objevují se i v některých známých přirovnáních, citátech a příslovích, např. "Mám hlad jako vlk"; "My o vlku a vlk za humny"; "Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti"; "Je to vlk v rouše beránčím"; "Člověk člověku vlkem".

Útoky na dobytek a psy

Útoky na dobytek představují zřejmě hlavní důvod, proč vlk byl a na mnoha místech stále je lidmi pronásledován. Zatím se nenašel jiný dostatečně účinný způsob, jak tomu zabránit, než zabíjení vlků. Avšak přítomnost lidí a psů dokáže útokům většinou předejít. Vlci napadají chovná domácí zvířata především kvůli nedostatku jejich přirozené divoce žijící kořisti. Nicméně, když zjistí, že zabít dobytek je podstatně snažší, než nahánět divokou zvěř, mohou se na tuto kořist začít specializovat. Jejich obětí se mohou stát koně, skot, krocani, domestikovaní sobi a především ovce a kozy. Mnohé státy chovatelům hradí škody vlky způsobené.

Vlci napadají psy ze tří hlavních důvodů: potírají je jako předpokládanou potravní konkurenci, jako obránce své kořisti (dobytek) a někde je to pro ně zdroj potravy. Umí zabít i velká psí plemena. Důvodem jsou jejich relativně mohutnější čelisti a "zákeřnější" způsob boje. Lépe spolupracují ve smečce a útočí i na nohy a záda, na rozdíl od většiny psů, kteří se snaží zakousnout výhradně do krku a hlavy. Vlci dokáží vlákat psy do pasti, kdy napříkald jeden "pronásledovaný" vlk nažene psa k ostatním. Někteří psi chránící dobytek dostávají od lidí "protivlčí" obojky, nicméně vlci se umějí naučit zabít i takto vybavené psy. Pro boj s vlky byla již od starověku používána obzvláště velká a statná psí plemena jako je vlkodav. Přes výš řečené, dokáží velcí ovčáčtí psi většinou vlky odradit od útoků na dobytek, neboť snadnou kořist mění na rizikovou.

Útoky na lidi

Vlci nejsou pro lidi nebezpeční, pokud jsou alespoň zčásti splněny tyto podmínky: je jich relativně málo, mají dostatek kořisti, nedostávají se do častého kontaktu s lidmi, jsou v malém množství loveni a nejsou nakaženi vzteklinou.Nicméně existuje mnoho situací, kdy se vlk stává pro člověka hrozbou. Záznamy o útocích vlků existují z většiny míst, kde se tato zvířata vyskytují. Naprostá většina útoků neovlivněných vzteklinou směřovala a směřuje na děti, velmi málo na ženy a zcela vzácně jsou oběťmi i dospělí muži. Pokud nejsou vyrušeni, vlci své oběti obvykle konzumují.

Vzteklina

Vlci nebývají zdrojem vztekliny, ale mohou se jí nakazit od jiných psovitých šelem. Stávají se poté velmi agresivní a mohou pokousat mnoho obětí. Až do zavedení očkování, bylo pokousání téměř vždy smrtelné a i dnes může být velmi nebezpečné. V Evropě a Severní Americe se v současnosti vzteklí vlci prakticky nevyskytují, ale například na Středním východě je zaznamenáno každoročně minimálně několik případů.

 
Malba z 18. století zobrazující útok tzv. gévaudanské bestie, což byl s největší pravděpodobností obrovský vlk nebo kříženec vlka

Evropa a Rusko

V historických záznamech z různých států Evropy jsou doloženy tisíce případů útoků vlků na lidi. V zimě roku 1450 zabila přímo v Paříži smečka vedená samcem jménem Courtaud asi 40 lidí. V celé Francii, která byla na vlčí útoky "nejbohatší", bylo mezi léty 1580-1830 3 069 lidí zabito vlky, z toho 1 857 ne kvůli vzteklině. Asi nejznámějším řáděním "vlka" (jestli šlo skutečně o vlka není dodnes zcela jasné) v Evropě se staly útoky tzv. gévaudanské bestie v letech 1764-1767, jež si v jižní Francii vyžádaly asi 113 životů. V údolí řeky Pád v Itálii je mezi 15. a 19. stoletím uváděno 440 mrtvých v důsledku útoků vlků. Ve Skandinávii přišlo v 16.-19. století o život 92 dětí mladších 12 let. V carském Rusku bylo v letech 1840-1861 zabito 169 dětí a 7 dospělých a jen v roce 1871 bylo zabito dalších 161 lidí. V následujících letech zemřely v Rusku další stovky lidí. Útoky vlků sílily během válečných konfliktů nebo epidemií. Během 1. světové války v zimě 1916/1917 napadalo na východní frontě velké množství vlků v důsledku zoufalého nedostatku jiné potravy ruské a německé vojáky. V letech 1944-1954 v Kirovské oblasti SSSR zardousili vlci 22 dětí starých 3-17 let a několik dalších zranili. V současnosti jsou vlčí útoky v Evropě velmi vzácné. V západní a střední Evropě k nim nedochází téměř vůbec, v ostatních částech výjimečně.

 

Asie

V Asii byly a na některých místech stále jsou útoky vlků relativně běžné. Je to dané početností a životním stylem lidské populace, rozlehlostí území a dřívějším poměrně hojným rozšířením vlků na území tohoto kontinentu. Například v polovině 18. století došlo k několika útokům vzteklých vlků v Japonsku, následkem čehož byla smrt nejméně 10 lidí. Největší množství vlčích útoků je zaznamenáno v Indii. Důvodů existuje několik - subkontinent je hustě zalidněn s mnoha lidmi žijícími na venkově, byla zde početná vlčí populace a přispělo k tomu i to, že podle hinduistické tradice by prolití vlčí krve znamenalo neúrodu a tak ani lidožraví vlci někdy nebyli pronásledováni. Výsledkem této kombinace bylo, že jen v letech 1875 a 1878 zde zardousili lidožraví vlci 721 a 624 lidí. V letech 1993-1997 zabili vlci v indických státech Bihar a Uttarpradéš dohromady okolo 120 dětí. Na Středním a Blízkém východě jsou útoky také poměrně časté avšak s nesrovnatelně menším počtem obětí než je tomu v Indii. Nicméně mnohdy chybějí data, tudíž mnoho případů zřejmě zůstává nepodchyceno. Naprostá většina incidentů z této oblasti jde na vrub vzteklině. Podle dostupných informací bylo v rekordním roce 1996 pokousáno vzteklými vlky jen v Íránu 329 lidí. Írán byl prvním státem, kde zavedla Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 1955 novou metodu ošetřování nakažených vzteklinou, čímž se výrazně snížila úmrtnost. V Afghánistánu poranil vzteklý vlk v roce 1971 18 rolníků spících na poli - všichni později zemřeli.

Severní Amerika

V Kanadě a USA jsou útoky vlků vzácné, ale velmi dobře zdokumentované. Ve 20. století došlo jen k několika desítkám útoků a incidentů a smrtí člověka skončilo velmi málo z nich. Mnoho z těchto případů bylo způsobeno tím, že vlci původně napadli na psy, kteří lidi doprovázeli. Z 19. století je známo několik incidentů, kdy vzteklí vlci pokousali lidi, kteří následně zemřeli. Počty obětí byly v porovnání s jinými místy světa malé.

 
Petr Pavel Rubens - Lov na vlka a lišku

Lov vlků

Lidé loví vlky přinejmenším od doby vzniku zemědělství a domestikace dobytka. Není to však jen kvůli ochraně dobytka, ale i ze sportu a dobrodružství, zisku trofeje, "ochraně" divoce žijící zvěře a v neposlední řadě kvůli bezpečí lidí. Lov na vlky je velmi obtížný, neboť jsou to chytrá, přizpůsobivá, vytrvalá a nebezpečná zvířata. V minulosti bylo používáno mnoho způsobů, jak je zabít. Velmi účinnou metodou bylo vyhledávání jejich doupat a zabíjení malých vlčat. Pokud se k lovu používali psi, ukázala se nejlepší kombinace chrtů, bloodhoundů (či jiných velkých a silných plemen) a foxhoundů. Metody tichého pronásledování, přepadů ze zálohy či stopování se příliš neosvědčily kvůli vlčí opatrnosti a vynikajícímu sluchu. Používání strychninem otrávených návnad se dříve také praktikovalo, ale upustilo se od něj, neboť zabíjí mnoho dalších druhů zvířat a vlci (či kojoti) jsou schopni se naučit jed v návnadě rozpoznat. Navíc jed znahodnocuje kožešinu. Jed je obzvláště účinný vůči mláďatům a mladým jedincům. Nášlapné pasti jsou efektivní tehdy, pokud na nich neulpí lidský pach. Americké indiánské kmeny upřednostňovaly padací pasti. Co se různých nástrah týče, velmi záleží na schopnostech vlčího jedince past odhalit a vyhnout se jí. Mistrem ve vyhýbání se nástrahám všeho druhu byl samec Lobo, jehož se koncem 19. století pokoušel lovit Ernest Thompson Seton. Lovecké skrýše a posedy dokáží být účinné, ale nepoužívají se příliš často, neboť tato metoda je extrémně náročná na čas a trpělivost. V Rusku populární je nahnat vlky na určité území pomocí praporových tyčí nasáklých lidským pachem. Tato metoda je použitelná jen v případě, že vlci mají strach před lidským pachem. Někteří lovci lákají vlky na vytí, což může být účinné hlavně v době páření. V Kazachstánu a Mongolsku se používali k lovu na vlky orli. Tato metoda je však již velmi vzácná, neboť zkušených sokolníků ubývá. Moderní účinnou ale velmi kontroverzní metodou je střílení těchto šelem z vrtulníků a letadel. V těchto případech mají vlci šanci uniknout pouze v zalesněném nebo členitém terénu.

Přestože vlci byli v minulosti pronásledováni takřka všude a v současné době jsou na mnoha místech stále loveni, daří se jim přes tyto masakry stále přežívat. Je to jedna z ukázek jejich výjimečných schopností. Navíc výše uvedené důvody, proč tyto šelmy lovit, jsou velmi diskutabilní. Například tvrzení, že se tím údajně chrání populace jelenů a další vlčí kořisti, kterou údajně vlci decimují, bylo již dávno vyvráceno.

 
Výcvik vlků

Vlci jako domácí zvířata

Chov vlků jako domácích zvířat je populární především v USA. Ačkoli vlci jsou předky domácích psů, v zajetí existují poměrně velké rozdíly mezi oběma šelmami. Vlčata musejí být odejmuta matkám nejlépe po 14 dnech, nejpozději však do 21 dnů, jinak je socializace extrémně obtížná. Mléčné náhražky používané pro štěňata, musejí být pro vlčata opatřena přídavkem aminokyseliny arginin, jinak hrozí oční problémy. Čím jsou vlci chovaní v zajetí starší, tím jsou obvykle nepředvídatelnější. To se týká především samců. Zvláště děti se mohou stát objektem agresivního chování "ochočených" vlků, neboť v přírodě jsou lidské děti jednou z jejich kořisti. Vlci mají silné instinkty pro život ve smečce (alfa až omega status) a může se stát, že budou soupeřit o "vylepšení" svého postavení, pokud to uznají za vhodné. Tím mohou být ohroženi i jejich dospělí chovatelé. Ochočení vlci jsou vázáni na svou "smečku" tak silně, že ostatní lidi obvykle ignorují a vyhýbají se zcela kontaktu s nimi anebo je mohou napadnout jako vetřelce. Psí žrádlo je pro vlky nevhodné, je potřeba krmit je částmi zvířecích těl (maso, kosti, vnitřnosti, kůže). Výcvik vlků je náročnější než psů a obvykle se naučí méně. Při výcviku se mohou začít nudit a přestanou se o povely zajímat. Jsou méně kontrolovatelní. Reagují lépe na pohybové signály než na hlas, na rozdíl u psů. Na druhou stranu jsou vynalézavější a dokáží se například naučit otevírat různé západkové mechanismy u kotců. Vlci, kteří po ochočení utekli do volné přírody, se mohou stát nebezpečnější pro dobytek a lidi než divocí vlci, neboť postrádají strach z lidí. Jako pracovní zvířata (tažní, policejní, hlídací vlci atd.) jsou využitelní jen velmi obtížně.

Nemoci a paraziti

Vlci putují na dlouhé vzdálenosti a mohou se tak stát přenašeči různých nemocí. Infekční choroby roznášené vlky jsou brucelóza, tularémie, listerióza a anthrax. Vlci se mohou rovněž nakazit vzteklinou, především na Blízkém východě a v centrální Asii, nicméně nejsou jejími hlavními přenašeči. V Kanadě a na Aljašce trpí virovým onemocněním Canine distemper. Příčinou střevních potíží je virus Canine coronavirus. Vlci mohou být hostiteli asi 50 různých parazitů. Jedná se o klíšťata, roztoče (svrab-prašivina), vši, blechy, červy (škrkavka), hlístice (svalovec), tasemnice aj. Vlčí smečky jsou poměrně odolné vůči šíření infekčních nemocí. Je to také z toho důvodu, že zvíře, které začne jevit známky choroby, smečku obvykle opouští.

 

TOPlist